Začalo to na základce kytarou a školním bigbítem. Na průmyslovce jsem pak hrál ve skupině Desperádi a dotáhli jsme to až na celostátní finále soutěže Porta. Na vysoké škole to už byla kapela Žízeň a pak období folkařů : pánové Dylan, Merta, Hutka mě oslovili natolik, že se ze mě stal písničkář. Dlouhá léta jsem pak zlobil Pavla Dobeše připomínáním historky o soutěži písničkářů Zpívající totem, kde já skončil druhý a on byl třetí.
Ve vysokoškolském klubu byla maličká aparatura a bylo nutné ji obsluhovat. Zalíbilo se mi to. Brzo jsem si pořídil vlastní mikrofony a začal zvučit. Z muzikanta stal jsem se zvukařem. Dělal jsem bedňáka věhlasnému zvukaři Karlovi Šafránkovi a jezdil se skupinou Marsyas. Zvučili jsme i velké akce- například Porty v Plzni. Jiní tenkrát také začínali – na fotce z Lochotína rovnám mikrofony bratrům Ebenům spolu s Mirkem Hronem a v zákulisí posedáváme s Irenou Budveiserovou.
Během zvučení jsem se potkával mimo jiné také s kapelou Nerez a domluvili jsme se na stálé spolupráci. To už bylo nevyhnutelné mého koníčka zprofesionalizovat a v občance se za hluboké totality objevilo razítko svobodné povolání. Zuzanu Navarovou s Nerezem jsem zvučil v dobách jejich největší slávy a bylo to moc fajn. Souběžně s tím jsem zvučil také dámskou kapelu Country sisters. Během následujících let jsem s Country sisters projel doslova celý svět – od Matterhornu až po Singapore. Bývalo to 50-80 koncertů ročně a když nám švýcarští celníci na hranicích salutovali a ukazovali, ať ani nezastavujeme k celní prohlídce, připadali jsme si jako Beatles.
Moje aparatura se zdokonalovala – oblíbil jsem si pulty Soundcraft a komponenty Shure. Nebál jsem se investovat a v devadesátých letech západní Evropa zírala na kapelu z východního bloku kompletně vybavenou vysílačkami včetně poslechů do uší. Antény u mixu měly malý dosah a párkrát jsem měl stažený zadek. Když jsme na Islandu hráli nedaleko převaděče Amerika/Evropa, tak kolem sršely výboje a vysílačky vzdorovaly, nebo když v Paříži v hale Bercy nebylo od mixu přes koňská stáda na jeviště skoro ani vidět….
Nakonec jsem si pořídil Soundcrafta i do studia. Jsou lepší pulty, ale já si ty britské oblíbil. Ve zvukařském řemesle jsem se po vysoké škole dále vzdělával. Hodně mi daly stáže v New Yorku ve studiích Johna Kinga. Žádná příštipkárna – jeho studio v Manhattanu (asi 5 tisíc metrů čtverečních) je známé jako americká Abby Road. Pořád mě práce ve studiu baví. Když se pásy na magnetofonech točí, je to krásný poslech i pohled. M.
